Hřbitov

Po převezení kostela Wang do Krkonoš byl u něj založen horský hřbitov. Původně byl farním hřbitovem nově vzniklé farnosti v Horní Karpaczi, k níž patřily lokality Karpacz Górny, Płóczki Górne a krkonošské oblasti situované nad Karpaczí a Horní Karpaczí. Byl vysvěcen 9. srpna 1844, přesně 12 dní po slavnostním znovuvysvěcení kostela. Byl sice využíván jen něco přes sto let, ale přesto se v tomto poměrně krátkém období historie regionu významně zapsal do životů zde pohřbených lidí. Hřbitovy vždy připomínají lidi, kteří jsou na nich pohřbeni, a jejich osudy. Na život farníků Wangu měly vliv hory. Má to svůj odraz nejen v záznamech v kostelní knize farnosti Wang. Na tomto hřbitově byla od začátku 20. století pohřbena řada obětí Krkonoš, včetně turistů, jež během horských výletů potkalo neštěstí. Z popisů pohřbů občanů můžeme také poznat jejich náročné životní podmínky. Tak je tomu například u pohřbu hospodyně chaty „Riesenbaude“”, Juliany Caroliny Henrietty Kober, která zemřela 22. listopadu 1884 a byla pohřbena 28. listopadu. „Ostatky byly přepraveny po velmi silné sněhové bouři. Byly přeneseny přikryté dekou na posteli, jejíž nohy byly odřezány. Neslo je s velkou námahou a za nebezpečných podmínek 14 mužů, a to z chaty „Riesenbaude“, po stráni podél telegrafických sloupů, které sloužily jako směrovky, do lesního domu (Waldhaus), kde se zemřelá zastavila jako příbuzná dřívějšího nájemce Nehra, který byl v té době v Severní Americe. Z lesního domu, kde došlo k požehnání ostatkům, je 6–8 mužů táhlo dál na sáních, protože je nebylo z důvodu vysokých závějí možné nést na nosítkách. Ostatky nebyly vystaveny, protože pohřební průvod byl velmi malý (z Horní Karpacze nikdo nepřišel)“.

Koncem 19. století se turistický ruch dostal i do míst situovaných pod Sněžkou a stále více lidí na něm zakládalo své živobytí. Můžeme se o tom dozvědět z měnících se profesí zemřelých lidí. Dříve to byli, kromě několika majitelů chat, především domáčtí pracovníci a sedláci. Pak se mezi nimi objevovali majitelé hostinských domů, hoteliéři atd. Sílící turistický ruch v Krkonoších však s sebou přinesl i jinou změnu: také kostel Wang a přilehlý horský hřbitov se staly oblíbeným turistickým cílem. Kromě jedinečné severské architektury byla okouzlující i poloha kostela s širokým výhledem na panorama Krkonoš. Tam, kde lidé rádi chodili zaživa, chtěli být i pohřbeni. Proto zde byla pohřbena řada lidí, kteří z Krkonoš nepocházeli. Někteří z nich v těchto horách strávili poslední část svého života, jiní, žijící daleko, žádali, aby byli pohřbeni u kostela Wang. Na hřbitově u Wangu mají místo svého posledního odpočinku majitelé chat „Schlingelbaude“ a „Brotbaude“, nájemce chaty „Kleine Teichbaude“ a výše zmíněná majitelka „Riesenbaude“.

Jsou zde pohřbeni i tři pastoři Wangu. V roce 1894 místní farář Otto Franka, který, což je příznačné, zemřel z důvodu oslabených plic (o rok později ze stejného důvodu zemřela jeho jediná dcera – drsné horské podnebí si vybíralo oběti). V roce 1919 zemřel dlouhodobý pastor Erich Gebhardt, člověk, který měl pro horský kostelík zvláštní zásluhy. Od roku 1892 do 1919 vydal řadu publikací věnovaných tomuto kostelu. Především však v roce 1904, společně s předsedou Krkonošského svazu Seydelem z Jelení Hory, zabránil další zástavbě prostranství kolem kostela. Po roce 1897, kdy byl ve východní části pozemku kostela postaven hotel „Wang“, tam chtěli stavět další hostinské domy. Aby se tomu zabránilo, farnost a Krkonošský svaz koupily všechny pozemky na východní straně kostela.

Několik metrů od Gebhardtova hrobu má místo svého posledního odpočinku německý pastor farnosti Wang, Ersnt Passauer. Byl farářem od roku 1930 a pracoval v náročné době nacionalismu a války. Krátce před vysídlením německých obyvatel Krkonoš v červnu 1946 byl zastřelen během nočního loupežného přepadení farního domu. Passauerovy poznámky v kostelních knihách farnosti Wang jsou do dnešního dne svědectvím změněné politické situace po roce 1933, zejména z období války. Krkonoše byly z počátku chráněny před přímými válečnými událostmi. Obdobně jako zbytek Slezska byly útočištěm pro uprchlíky z velkých německých měst, zejména z Berlína, kteří utíkali před bombardováním. Rostoucí počet padlých se však dotkl i této zdánlivě bezpečně situované farnosti Wang. Navíc se vztahy mezi státem a církví staly napjatějšími. V Passauerových zápiscích v knize pohřbů je vidět mnohé: pohřeb dlouhodobého starosty Hermanna Breitera v únoru 1942 se uskutečnil ještě s obvyklou účastí všech spolků „s hudebním doprovodem, vlajkami, za přítomnosti starosty atd.“ Rok později došlo ke sporům, kdy představitel NSDAP v Karpaczi nechtěl jít za křesťanským křížem na horský hřbitov. Passauer popisuje, jak na pohřbu majitele „Cafe Wien“, při pokládání rakve na katafalku, nevidomý pianista „(…) pro svého zemřelého zaměstnavatele hrál na klavíru skladby na rozloučenou, smuteční pochody, ale i krkonošskou písničku o dobrém příteli a další“. Nakonec „Cantor Urban vyprovodil (…) smuteční průvod s místním dětským pěveckým sborem z pohřebního domu k hrobce, musel však, obdobně jako ti, co nesli kříž, jít na příkaz zástupce místního vedoucího stranické skupiny Schulzeho za představiteli Válečného spolku a dalších stran, ale před rakví!“. Jedná se sice pouze o poznámku na okraj, ale jasně z ní vyplývá, že ideologické spory mezi nacistickým státem a křesťanskou církví se Krkonoším nevyhnuly. Místní straničtí vůdci se v takových věcech zdají být sice přespříliš horliví, protože na druhé straně zástupci státních úřadů, např. Úřadu zahraničních věcí, který byl za války částečně přesídlen do Horní Karpacze, měli očividně s církevním pohřbem svých spolupracovníků menší problém. Passauer totiž píše, že v lednu 1944 poradce Úřadu hraničních věcí, Friedrich Metz „byl zde pohřben na přání Úřadu zahraničních věcí“ a k tomu „za přítomnosti velkého počtu diplomatů a úředníků Úřadu zahraničních věcí“. O rok později se válka přímo dotkla i obcí ležících na úpatí Sněžky. V březnu 1945 byly na horském hřbitově pohřbeny dvě ženy z Horní Karpacze, které byly zabity během náletu bitevních letounů. Po válce se zde pohřbívaly i oběti tyfu. Pohřbeni jsou i uprchlíci z Jelení Hory a Cieplic. Nápis na náhrobku Hermanna Breitera je symbolický: „Zde odpočívají, spojení v míru“. Uvedeno je však jen jméno muže, který zemřel v roce 1942. Jeho choť již místo svého odpočinku ve vlasti nenašla.

Německá historie kostela Wang končí v létě 1946, kdy bylo vysídleno německé obyvatelstvo. Ještě téhož roku vznikla malá polská evangelická farnost, která kostel Wang využívá a udržuje do současnosti. Tato farnost již však nepohřbívala své zemřelé na horském hřbitově, ale na komunálních hřbitovech. Jen v roce 1949 se na horském hřbitově konal pohřeb hudebního skladatele Rudolfa Jonase. V pozdějších letech již nebyl hřbitov využíván. Z počátku byl ponechán sám sobě. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byla jeho existence ohrožena, protože tehdejší polský komunistický režim se snažil zbavit veškerých stop poukazujících na německou minulost tohoto území. Většina německých hřbitovů v západním a severním Polsku byla srovnána se zemí. I z horského hřbitova Wang byly některé náhrobky odstraněny, zničeny nebo ukradeny. Díky snaze polských pastorů Wangu se podařilo hřbitov před úplným zničením zachránit. Již několik let jsou vyvíjeny snahy o jeho rekonstrukci: na náklady farnosti Wang jsou náhrobky postupně zvedány a čištěny a nápisy obnovovány. Při úklidu v garáži byly nalezeny náhrobky z horského hřbitova, které byly opět umístěny na jejich původním místě, pokud k tomu byly informace. Ostatní náhrobky jsou postaveny v „Aleji paměti“ v severní části hřbitova, kde symbolizují všechny dnes již neexistující hroby. Polská evangelická farnost německou minulost regionu nezamítá a má svůj podíl na zachování slezského kulturního a církevního dědictví.

Od roku 2001 se u kostela Wang opět pohřbívá. Farníci mohou být pohřbeni v urnách. V září 2001 zde byly uloženy zpopelněné ostatky Henryka Tomaszewského – tanečníka, mima, choreografa, režiséra, zakladatele a ředitele Vratislavského divadla pantomimy. V dubnu 2014, v souladu s básníkovou vůlí, byly na hřibově uloženy ostatky Tadeusze Różewicze – básníka, dramaturga, prozaika a scénáristy.

Během své stopadesátileté existence byl malý horský hřbitov svědkem pohnutých dějin. Nemá moc společného s dnešním hřbitovem: zprávy z průběhu smutečních průvodů, směřujících nahoru od domů v údolí, za hudebního doprovodu, s vlajkovou četou, vytváří dojem vzpomínek z dávno minulých dob.

Kostel Wang se sousedním hřbitovem je v dnešní době nejatraktivnějším objektem, který do Krkonoš láká návštěvníky z tuzemska i zahraničí. Jedinečná poloha nad Jelenohorskou kotlinou, v polovině cesty na Sněžku, po celou dobu návštěvníky okouzluje a láká je sem v každém ročním období.

Christoph Hanke